Pojem „Pražská škola“

Zakladateli tzv. Pražské školy, respektive nového smýšlení, moderní funkční diagnostiky a myoskeletální medicíny v Československu jsou lékaři:

• Prof. MUDr. Karel Lewit, DrSc.
• Prof. MUDr. Vladimír Janda, DrSc.
• Prof. MUDr. Jan Jirout, DrSc.
• Doc. MUDr. František Véle, CSc.
• Prof. MUDr. Václav Vojta, DrSc.

Funkční přístup

Základní rozdíl v pohledu na pacienty je ten, že zakladatelé Pražské školy nahlíželi na pacienty z funkčního pohledu. Nesnaží se tedy řešit strukturální poruchu pohybového aparátu, ale řeší funkční problém pacienta závislý na řízení pohybu centrální nervovou soustavou. Oblíbeným rčením prof. Lewita je věta: „Neléčíme rentgenové snímky, ale léčíme pacienty.“ Rozdíl v přístupu ukazuje na přirovnání s funkcí automobilu: „Auto nejede, když se rozbila hřídel. To je materiální škoda. Ale auto vám také nejede, když se špatně seřídí zapalování. To je porucha funkce“. V počítačové terminologii by se poruchy struktury mohly označit za vady hardwaru a poruchy funkce orgánu za chybu softwarovou.

Ortopedie, neurologie a revmatologie (hlavní obory zabývající se léčbou pohybového aparátu) doposud nevnímají funkční pojetí. Lékaři těchto oborů najdou u pacienta vždy degenerativní změnu, poškození tkáně, zánět…, které pak začínají léčit podle své aprobace na rozdíl od funkčního pohledu fyzioterapeuta.

Fyzioterapeut nehodnotí pacienty pouze podle výsledků jejich RTG (rentgenových) snímků, MRI (magnetické rezonance) či CT (počítačové tomografie), ale musí být schopen ohodnotit, jak vážné má pacient obtíže, jak a v čem jej omezují. A naopak: mnohdy obrazové či jiné vyšetřovací metodiky ukazují vážné poškození struktury (např. výhřez ploténky), ale pacient necítí bolest, která by odpovídala tak vážnému problému, nebo dokonce může být zcela bez bolesti.

Začátky nového přístupu

Počátky změny pohledu na pacienty a na jejich stav spadají do období okolo druhé světové války. V té době někteří ze zmíněných lékařů začali působit na Neurologické klinice Dr. Hennera v Kateřinské ulici v Praze. Největší rozmach teoretických poznatků a práce s pacienty spadá až na dobu po ukončení válečného stavu.

Před novým funkčním pojetím se na pacienta pohlíželo jen jako na „stroj, kterému se porouchala součástka“, kterou je nutno spravit farmakologicky (zánět…) nebo odoperovat (výhřez destičky, degenerativní změny…). Teprve až funkční myšlení umožnilo větší rozmach rehabilitace, kombinace farmakologie a fyzikální léčby a nových terapeutických technik ve fyzioterapii.

Překážky šíření funkčního pohledu

Důvod, proč lékaři stále nahlíží na bolest pacienta jako na strukturální problém, se najde snadno. Jednak výuka na lékařských fakultách učí mediky karteziánskému pohledu (vědecký přístup, možnost faktického odůvodnění) a zároveň rozmach techniky umožňuje stále dokonalejší a detailnější diagnostiku. Farmakologické firmy mají ekonomický zájem pacienty léčit, ale ne vyléčit. Lékařský výzkum je sponzorován firmami, které vyrábí nebo prodávají léky nebo přístroje. Není tedy nikdo, kdo by měl zájem vyřešit pacientovu bolest v krátké době manipulační léčbou, neinvazivní (nezatěžující) metodou, změnou životního stylu, aktivním cvičením, sportem apod.

Fyzioterapeut, který je vzdělaný ve funkčním pohledu, při svém vyšetření nehledí jen na bolestivé místo, ale bere v úvahu všechny možné faktory i na vzdálenějších místech. Např. při bolesti ramene hodnotí nejen stav krční páteře, lopatky a žeber, ale i postavení pánve, bránice, zhodnotí stav chodidel… Hodnotí i jak pacient/klient zachází se svým pohybovým ústrojím během dne. Jaké sporty volí a zda vůbec kompenzuje svůj pracovní stereotyp. Od dětství lidé sedí ve školních lavicích, pak v práci, jezdí autem, výtahy…, mají minimální pohybovou aktivitu a s tímto deficitem je spojená i porucha funkce pohybového aparátu. Terapie se pak zaměřuje na nalezené odchylky a klient tak při bolestech v ramenním kloubu cvičí i dýchání, tzv. hluboký stabilizační systém, chodidla atd. Takový přístup předpokládá důkladné vyšetření a znalost složitých souvislostí poruch funkce pohybové soustavy.

Autor: Mgr. Iva Bílková, FYZIOklinika s.r.o., Praha

Zdroj: Klinické zkušenosti ze soukromé praxe v oboru fyzioterapie; informace získané při studiu u Prof. Lewita, Doc. Véleho, Prof. Jandy a Prof. Vojty

Pozn.: Články prezentované na webu FYZIOklinika.cz nenahrazují odborné lékařské/fyzioterapeutické vyšetření a mají informativní charakter, tak abyste snadněji porozuměli dané problematice například po Vaší návštěvě fyzioterapeuta, lékaře nebo jiného specialisty. Cílem naší databáze článků je nabídnout Vám na jednom místě aktuálně dostupné informace o jednotlivých potížích pohybového aparátu, se kterými se můžete setkat, a to snadno pochopitelným jazykem (některá složitější zdravotní témata v zájmu snadnějšího pochopení zjednodušujeme). V případě, že na základě podobnosti zde popsaných projevů usuzujete na konkrétní diagnózu, doporučujeme Vám konzultovat Vaše potíže při osobní návštěvě lékaře nebo fyzioterapeuta. Informace zde prezentované nenaplňují znaky §2a zákona o regulaci reklamy č. 40/1995 Sb. Mohou být tedy prezentovány laické veřejnosti.

Související cviky

Zvýšení hybnosti (mobilizace) bederní páteře s fyzioterapeutem

Jedná se o metodu, která se používá při akutním ústřelu a blokádách v oblasti hrudníku, žeber, přípa…